Mažel poprvé nechtěl, že prý tam bude omdlívat, zvracet a nikdy se z toho nevzpamatuje, jak tam cáká krev a lítají střeva a že tam bude jen zavazet, absolutně přesvědčen, že mi k ničemu ne bude tak jsem mu řekla, že v tom případě nejdu k porodu aní já no šel, nakonec byl rád, za to vidět miminko hned to stálo, a bezprizorní nebyl, držel mi kapačku (pořád jsem si ji skřípala) a připomínal dýchání (zapomínala jsem, to jeho připomínání mi navíc dávalo jistotu jisté pravidelnosti a kontaktu se světem)

Podruhé se mu zas oc nechtělo, že prý to bylo těžký, sledovat někoho, koho máš ráda, jak trpí a nemůžeš nic dělat, ale nepřemýšlel, že by fakt nešel, a pak tam frajeřil, tedy po porodu (při něm mě držel za ruku a zas připomínal dýchání, uklidňoval), prej jak už to má v malíku a že to byla nuda

A to, když se řízne do prstíku papírem, tak půl dne je zralej na ARO, když vidí krev, omdlívá