Juldofuldo - vím, jak to myslíš. Ale vím, že ta maminka toho fakt má plný kecky a tak je ráda, že třeba může jít sama za svými přáteli. On u nás byl už několikrát, je to hodný kluk, ale hodně zakřiknutý, on má nějaký trauma z rozvodu, já to nevěděla, ale poprvý, když u nás byl, tak manžel přišel z práce a šel jako vždycky pozdravit kluky a když tam viděl toho kamaráda, tak zahalekal - ahoj, jak se jmenuješ. On se tak vyděsil, že jsem myslela, že ho budu muset odvézt domů. Řešila jsem to s maminkou po telefonu a pak i s tím chlapcem, i maminka s ním mluvila, aby věděl, že když bude chtít domů, tak ho odvezu kdykoli. Pak se uklidnil a dobrý. Ale po dohodě s maminkou jsem to řešila ve škole a učitelka k tomuto problému postavila kruh. Měla jsem obavy, že se bude u nás bát a ne - chodit k nám chce, ale prý jeho tatínkovi se to nelíbí. Už jsem si i všimla, že u nás není tak v napětí, jen musím hlídat, abych nezvyšovala hlas a manžel se drží raději bokem - chlapec má evidentně z mužů strach.
A proč to píšu - prostě mě to jedno dítě vůbec nevadí, nemám s tím problém a jsem ráda, že tomu chlapci se u nás líbí, aniž bych musela panáčkovat a jeho maminka si orazí a ne aby pekla dorty.