Říct dětem, že to a to nemůžem koupit, protože.....mi přijde úplně normální, ani oni v životě nebudou mít na všechno, co budou chtít, snažíme se je zasvěcovat do toho, kolik co stojí atd.

Nejsme na tom tak bídně, jak píšeš. Vždycky manželovi říkám, že je spoustu lidí, kteří jsou na tom hůř než my. Platíme hypotéku, což schramstně velkou část výplaty, ale budeme za čas ve svém, je spousta lidí, co jsou ve státních bytech a podnájmech a platí za to, co jim nikdy patřit nebude. Jíme kvalitní potraviny, nic nahnilého, plesnivého, žádné podřadné uzeniny ani těstoviny, co se rozvářejí,máme dost ovoce, zeleniny, masa. Děti sice mají oblečení ze sekáče (alespoň mě tolik neštvě, když ko ukecají při výtvarce), ale boty jim kupujeme kvalitní. Nemůžeme sice každý teplý den do akvaparku, ale u řeky, na koupališti nebo na zahrádce s hadicí vystrčnou z okna je taky dobře. Nejedeme sice k moři, ale pěkné dny se dají strávit i po okolí.

Nikde si nestěžuju, že nám něco chybí, nefňukám, aby si někdo nemyslel, že žebrám. Ale když na něco nemám, tak to prostě řeknu. Myslím, že čím dál víc lidí nemá dostatek financí. Myslím, že na to, že vše bbudujeme bez pomoci od nuly, jsme na tom ještě docela dobře. Nicméně mě dojala známá, když nad nás vystrkovala nos, že kdybychom uměli šetřit, tak si můžeme dovolit cokoliv. Pěkné je ,že to říká zrovna ona, která má sestru v Německu, která jí posílá jídlo, oblečení, nábytek, zafinancovala jí zateplení domu (který podědili)....to bychom asi taky ušetřili :-DDD Takže to mi moc fér nepřijde. Ale nijak na to nereaguju.