Tak ono nejde o lhaní. Jde o to duševní rozpoložení, ve kterým člověk je, když měsíce nedejbože roky pořád dokola říká - na to nemám, tam nemůžu, to si nemůžu dovolit, a furt je v tý pozici toho žebráka, kterýmu byť bez říkání ostatní ty věci nabízejí koupit či zaplatit.
Pamatuju si, jak kdysi jsme šly se ségrou nakupovat vánoční dárky a ona vybrala pro moji dceru Anabell. Bylo to naprosto mimo moje finanční možnosti. Od ségry to bylo úžasný, protože dceři bych to prostě pořídit nemohla, takhle to dostala od tety, ale ten pocit toho zahanbení, že jiní lidi kupujou mým dětem dárky, které já si nemůžu dovolit, si pamatuju úplně přesně dodnes.
A pamatuju si poměrně přesně i to, že pro mě (a asi ani pro kámošku) nebylo v té době úplně jednoduché jezdit na prázdniny s kamarádkou, která byla velmi za vodou, tak abychom se obě cítily dobře.
To jsou pak takový ty pitominy - jste někde s víc lidma a jeden jde nakoupit a poprosíš ho, aby koupil něco konkrétního pro tebe, a oni to nemají, tak on koupí dvakrát tak drahou věc jako náhradu... a nevysvětlíš mu, že tohle už je nad tvoje možnosti, protože žiješ se stovkou na den.