když jsme se poznali s mým mužem, měli jsme oba akorát tak holou řiť. Bydleli jsme v podnájmu, takže dost odřenou holou. Noa jedno období bylo fakt krutý (nepřišla mu výplata) a já měla zrovna svátek, pozvaný kamarádky, tak jsem jim řekla jak se věci mají, a holky zlatý mi přivezly KPZ (krabičku poslední záchrany - skauti vědí ), brambory, těstoviny, konzervy... upekly bábovku, no prostě mi udělaly oslavu, brečela jsem. Ale od tý doby vím, že jim můžu říct cokoliv a vezmou to. Teď jim to zase vracím třeba oblečením po dětech a tak (i když to neberu jako "vracení" ale spíš to "teď zas něco mám já, tak ráda dám"). Druhý "hubený" období přišlo po narození první dcery (s propadem z MD na RD v řádu desetitisíců, který jsem si sice předem spočítala, ale .... realita byla přeci jen o dost tvrdší, taky tou dobou manžel přišel o práci a i když si do měsíce našel jinou, byla hůř placená a vůbec všechny ty změny....). No a to kupodivu zafungovaly dobře obě rodiny, k babičkám jsme se jezdili najíst každý víkend k jedné.
Nicméně uznávám, že dlouhodobě je to na palici. Teď jsme v cizině, vydělává jen manžel, já se tu snažím zorientovat. Každý tvrdí, že je tu levněji než v ČR, ovšem mě to pořád nevychází, takže už jsem dětem hodněkrát řekla, "to je drahé, to nekoupím, na to nemáme" apod. až mě to samotnou zamrzelo. Ale to doufám že se taky po pár měsících usadí a uvidím s jakou částkou vyjdu, jen prostě nechci přestřelit hned od začátku (plus ty výdaje za stěhování atd. byly docela darda).