Přidat odpověď
Lenko, já mám přístup, odvíjející se od české reality, nikoli od pocitů křivdy.
Půjčovat peníze je obchod. Většinou s úroky, ale někdy taky obchod s vlastním dobrým pocitem vykonání dobrého skutku. Nikdo nikoho nenutí se zbraní v ruce, aby "půjčil" peníze, tento způsob získávání peněz patří do jiné kategorie.
Na každé straně stojí dva rovnocenní partneři, nesoucí odpovědnost za výsledek.
Začalo to nedobytností dluhů a smějícími se dlužníky, byly tedy schváleny zákony, které tomu měly zabránit. Tyto zákony se ovšem staly ideálním prostředím k obohacování se, včetně využití soudů, coby nedobrovolných "obchodních" partnerů - tady si přečti některé názory soudců, kteří se touto problematikou zabývají.
Výsledkem byl právě zákon o insolvenci, či osobním bankrotu.
Můžeš tvrdit, že jsem jednoduchá a ano, jsem - velmi. Nezabývám se ukřivděnými emocemi, ale prostředím, ve kterém se tyhle transakce odehrávají, důvody, proč se odehrávají a zákony, které je upravují.
Hladícího smajlíka se tu ode mně málokdo dočká, ale na to tu jsou jiní a je to v pořádku.
Já dokonce ani ty dlužníky neplácám po rameni, jací jsou chudáčci, ale na můj vkus a na to, že se tím zabývám jen v případě, že se někdo okolo mně ocitne v tísni, je jich dost - minimálně na to, aby to korespondovalo dokonce s oficiálními statistikami a popsanými postupy.
Pravda, nikdy jsem se nesetkala s nikým, kdo by dlužil "bráchovi" a nevěděl, co s tím, to je na poplácání "bráchy" po rameni a útěchu, jen já na to nejsem vhodný objekt.
Vážně myslíš, že by ti pomohlo, kdybch tě politovala? Možná i jo, ale bohužel je mi vcelku jedno, že prskáš vzteky, že jsem to neudělala, to je situace, kde věcná rada už neexistuje a na marné utěšování nejsem stavěná, zalíbit se taky nemusím a útěchy se ti tu dostalo od jiných.
Předchozí