Sedíme s mojim na zahrádce, sami po xxx letech, lítají tam děcka a já se pořád otáčím, co tam dělá naše mladá - v tu chvíli byla doma, s dědou, u pohádek

Když jsem začala chodit do práce, tak první, na co jsem si vzpomněla: Bože, dala jsem mu to dítě bo ne?

Chystání se do práce, malá půl roku, ještě jsem ji kojila. Takže nakojím, obleču a jdu. Slezu 4 patra do sklepa, dám dítě do kočáru a pak si vzpomenu, že jsem asi nevypojila žehličku na vlasy. Takže beru dítě, lezu 4 patra nahoru, doma zjišťuji, že je vše ok. Zamknu, chci odejít...no když už jsem tady, tak zkontroloju všechno. Takže odemykám, proletím s malou celej byt a pak můžu spokojeně zase zamknout. (nejlepší bývaly akce s žehličkou, když jsem ještě těsně před odchodem žehlila mundůr do roboty. To jsem se pro sichr vracívala i od školky). No slezu 4 patra ke kočáru, malá už nervní, natahuje se po mně, takže sundávám bundu, svetr, nakojím a pak teprve jedu...vždycky jsem doletěla do práce na poslední chvíli, zpocená jak prase. Ty kontroly všech spotřebičů, trouby a oken mi zůstaly.

Odkládání věcí, hledání mobilu, ze kterého právě volám, klasika.
Určitě bych si ještě na něco vzpomněla, ale úpřimně, za pár týdnů mě čeká repete, tak proč se masochisticky děsit dopředu