Leni, moc tě nepotěším. Měli jsme od tohoto věku doma moji babičku, trpěla stařeckou demencí neboli Alzheimrem a i když od nás bydlela cca 50 m, už jsme ji nemohli nechat doma samotnou. Zapínala rychlovarnou konvici bez vody, sporád zapla bez kastrólu na plotýnkách, vždycky jsme to tam "zachránili" buď máma, táta nebo já - na poslední chvíli.
U nás to dopadlo tak, že jsme vyklidili tátovu dílnu a udělali z toho babičce moc hezké bydlení. Nová plastová okna, nový splachovací záchod, umyvadlo, sprchovat jsem ji vodila k nám do domu. Babička už nezvládala ale ani tu hygienu, přešlo se na pleny, ty byly výborné, ale když se pokadila, tak to měla všude - fakt jako dospělý kojenec. Musela jsem ji komplet slíknout, vysprchovat, oblíknout do čistého, špinavé prádlo vymáchat v kýbli, pak do pračky, umýt koupelnu - a za hodinu nanovo. Takhle třeba i několikrát denně.
Moje máma na tohle neměla žaludek, i když je to jinak strašně pracovitá ženská, babičce tedy navařila, já obstarávala úklid a hygienu (naštěstí moje máma je v důchodu a já chodím na ranní úklid, tak jsem byla dopoledne doma).
Bylo to strašně náročný fyzicky a psychicky pro všechny.
Musím tě zklamat, ale bude se to jenom zhoršovat. Nečekej žádné zlepšení. Babička sice brala nějaké léky na prokrvování mozku, ale jsou úplně na nic. Pak už celý dny jenom spala nebo ležela, nemluvila, ale jedla i pila.
Takhle jsme ji měli doma 4 měsíce, pak dostala těžkou mozkovou příhodu, skončila v nemocnici, tam chudinka chytla nemocniční bakterii MRSA, která to všechno nejspíš uspíšila a babička asi po 14 dnech v nemocnici zemřela.
Byla strašně hodná, moje máma, když si na ni vzpomene, tak pořád brečí, že jí babička strašně chybí, mně taky, ale pro babičku to bylo vysvobození, to už nebyl život, jen utrpení.
Ona nevěděla, co je za den, jestli je jaro nebo podzim, kolik měla dětí, nikoho z rodiny už nepoznávala. O mě i o mámě si myslela, že jsme hodný sestřičky z nemocnice.
A tvoje babička ještě poznává blízké?