To je ono. Mám pocit, že se všichni vracejí do starých kolejí, jako by se nic nestalo. Mám strach, že když se v práci něco nepovede nebo udělám nějakou chybu proto, že nejsem moc schopná se na něco soustředit, tak si lidi kolem mě budou říkat, že už je to přeci tak dlouho, co se to stalo a že z toho musím být už dávno venku....Kdo prostě nezažije, tak neví, jak dlouho to může být. Ještě minulý týden mi tu v práci na chodbě někdo říkal, že je fajn, že už se zase usmívám, ale to, co cítím já sama uvnitř nikdo neví. Nemám ve zvyku moc dávat najevo emoce, aby se lidi pásli na cizím neštěstí, tak se raději usmívám, ale teď mám pocit, že jsem se v neděli prostě a jednoduše sesypala a bulím kudy chodím. Je mi jedno, jestli mě někdo vidí nebo nevidí.
Další hrůza je, když lidi ve svém zájmu mají chuť zvát mě na návštěvy. Já vím, že to všichni myslí dobře, ale já teď nemůžu vidět spokojenou rodinu, kde je máma, táta a děti.......to mi prostě rve srdce na kusy.