že mám pocit, že vytváření nejstoty a existenčního strachu je zámerné - aby si lidi sice tak soukromě brblali, ale nebouřili se, sklonili hlavu a makali a šlapali jako hodinky. Protože každá drobná vzpou¨ra, třeba jen pouhé vyžadování , aby se dosdržoval zákoník práce, zanmená existenční ohrožení celé rodiny.
Já jsme se taky pokořila a dělám na pokyn se shora práci, za kterou určitě nedostanu zaplaceno. Ale zaměstnání potřebuju, protože všude, kde jsem se ucházela, mnhe ani nepozvali na pohovor, abych se mohla alespon pokusit je přesvědčit....jsem straá, mám moc dětí, musím držet hubu.
A to zdaleka nejsem v takový situaci, jako spousta lidí.
To napětí, a ta bída je do značné míry vytvářené umelě, zdrojů je dost, jen jsou neefektivně a jednostranně alokovány.
Ono je něco jinýho mít se zle, protože je taková opravdu tíživá situace - sucho, epidemie, válka, přírodní katastrofa, ale toto je spoelčnost, v níž by opravdu všichni mohli mít pomerně slušný standard a hlavně ta celková nejsitta by mohla být daleko menší. Cítím v tom velkou dávku svévole a dehumanizace, a proto brblám. Materiálně jsem velmi skromná, ale mám dojem, že lidi jsou odírání a zašlapávání do země jen tak z plezíru.