Brblání vnímám jako projev nějaké frustrace, kterou nezvládám vlastními silami změnit. Otázka je, do jaké míry jsem ochotná ty síly k řešení použít.

Mě třeba pije krev, když někdo brblá a přitom by stačilo se jenom ozvat (ale brblal je na to líný, nebo srab, nebo obojí). Teď nemluvím o vysoké politice, strukturálních změnách trhu, ale o každodenních věcech a třeba komunální politice. A do určité míry v zaměstnání. Velmi se mi osvědčuje řešit problémy ihned a osobně. Sice občas je následná frustrace ještě větší, když vidím, že blbost je neprůstřelná, ale taby občas narazím na ochotu, omluvu, vstřícný krok, pochopení, pokus o změnu.

No dost často to brblal ani řešit nechce, jen si chce postěžovat. Já si taky ráda zanadávám, když jsem ve slepý uličce.