Máme téměř osmiletého labradora a kocoura, který se ve čtyř letech dostal do bytu. Pes je naprosto v pohodě, spíš kočičák syčí na něj, ale většinou chrní společně na gauči. Je to o výchově, pejskovi odmala občas beru misku se žrádlem, aby věděl, že já jsem panička a smím vše. Kamarádčina dcera ho ve třech psích letech záměrně bodla nůžkami do tlapky, nepokousal ji, ale dostala nářez ode mě. Ale ne každý pes se dá takto vychovat, soused má chovnou stanici Kanárských dog a tam bych volila radu zkušeného chovatele, on je opravdu "Pan Pejskař" a některá štěňátka jsou útočná, byť mají odmala láskyplnou výchovu. A NO jsou spečifičtí, měli jsme u našich pejska z policejního vrhu, po pracovní stránce dokonalý pes, obrané reflexy úžasné, ale bohužel skákal i na sestru, která už nebydlela doma, nenáviděl ji, byla tolerována jen za přítomnosti táty. Nenechal si to vysvětlt, sežral by ji. Rozepsala jsem se, ale psy znám odjakživa a v tomto případě bych se neváhala kontaktovat třeba toho psího psychologa (nepamatuji si jméno, ale psy krotí jejich metodami).