Taky jsem byla "prolhané" dítě, nejsem si vědoma, že by to bylo špatným příkladem v rodině, prostě jsem to dělala. Vyrostl ze mě docela normální dospělý člověk. S tou umanutostí beranů je to zajímavé vysvětlení, má to pro mě celkem smysl - taky jsem beran a pamatuju si, že přiznat se k tomu, že jsem lhala, to by bylo pro mě to největší týrání na světě, to bych radši tu "legendu" šperkovala co nejvíc by to šlo...

Na tenhle malý věk si nepamatuju, ale pak (cca 7-10) let, už vím, že jsem lhala i proto, že matka neměla čas poslouchat celý příběh a dělala (podle mě tenkrát) unáhlené závěry. Nebo mě se nechtělo celý příběh vyprávět a vymyšlená legenda byla rychlejší... V tomhle věku mi teda nejvíc pomohla důvěra, že moje chování má svůj smysl, i když ho dospělý třeba hned nevidí (pomohla ve smyslu,ž e jsem si nemusela vymýšlet legendy). Taky odpovědnost za výsledek a ne za zavinění (byť je to někdy nefér) - tj. je celkem jedno, jak a proč a kdo to udělal (tři sourozenci-taky bylo na koho to svést), stejně se to musí uklidit/odstranit/napravit... Když by mi matka neustále dokazovala, že lžu a že to stejně ví, jen mě o to víc zatvrdí. Lepší pro mě bylo, když zvedla obočí, řekla, že i přesto je třeba, aby... a bylo.