Situaci znám pouze podobnou, ani jeden nestál bez "důvodu" (brouček, ploštice), ani hezky se smějící, většinou se hlasitě dožadovaly zastavení, prohlížení...

Neříkám "prosím, pojď", říkám (a opakováním zpřísňuju hlas a začínám se mračit) "Musíme jít! Vím, že tam je motorka, ale my musíme jít!! Vím, Ondra chce koukat na motorku, ale jdeme!!!

Na vdor batolecího druhu se mi osvědčilo uznat jejich důvod (sebeblbější), ale trvat na mém postupu. "Vidím, že chcete koukat na pohádku, ale přijde babí, oblékněte se!" (U nás dost aktuální, pořád se slíkají do naha a babí má ujímání ze zákeřné nemoci)

Horší to je z prvňačkou, asi mě už prokoukla.