Teď jsem četla povídání, které mi moc pomohlo ve vztahu s vlastní dcerou.
"Je už dávno v moderní psychologii prokázáno, že tzv.problémy dětí odrážejí problémy rodičů - vyřeší-li si problémy rodič nebo rodiče, odrazí se to zpětně na chování dítěte."

Dříve jsem byla taky závislá na perfektnosti. Rozčilovalo mě, když někdo něco, co jsem já dělala "dokonale", ošulil. Ať to bylo v práci nebo doma ve vztahu. Pak jsem se stala mámou a ta touha po dokonalosti mě začala "zabíjet". A najednou jsem zjistila, jak je nesmírně ulevující občas něco udělat jednodušeji, nad něčím, co jsem dříve musela mít (udělat), mávnout rukou s tím, že se to nepodělá, pokud to bude jinak nebo nebude vůbec. A když jsem to začínala praktikovat i ve vztazích, tak se ulevilo nejen mě, ale i okolí.

Když máme vysoké nároky na sebe, máme je nevědomky i na své děti a občas se stane, že si ani nevšimneme, jak se naše děti trápí. A říkáme si-co má za problém? Vždyť má všechno, je chytrá(ý), o co jde? A kdybychom otevřeli oči, tak zjistíme, že naše děti jsou individuality, které nutně nemusí věřit a žít podle našeho žebříčku hodnot. Ale bohužel jsou naše děti a rodiče se "poslouchat) musí a tak se snaží dát najevo jinak, že se jim to tak nelíbí.

Hodně pomůže svému dítěti opravdu naslouchat a přijmout, že nemůžou žít dle našich představ, ale mají představy své. I takto malé.Je to někdy moc těžký, protože ať chceme nebo ne, do svých dětí nevědomky vkládáme naděje a sny, které nám nevyšly a pokud je dítě odmítá, je to problém. Ale pokud necháme své děti žít jejich život podle jejich představ, sice nám z toho může být někdy smutno, ale pocitu, že ze šťastného dítěte vyrůstá minimálně spokojený (když ne šťastný), zdravě sebevědomý člověk, je myslím k nezaplacení

Za sebe se snažím, aby dcera znala hranice, za které se nesmí, aby byla slušná a empatická, aby měla možnosti se vyjádřit a "najít se". Ale pořád se budu držet toho, že je to její život, ne náš rodičů.
Prostě ji miluju takovou, jaká je.