Já po tom toužím už od svých nácti let. Ani nevím proč. Ale manžel se hodně zdráhá. Nejvíce se bojí toho, že dítě budeme muset po nějakém čase předat jiné rodině a to by asi neunesl přes srdce. Takže dokud se neshodneme, nemůžeme nikomu pomoct.
Jinak si vzpomínám na to, jak si pro jednu mou spolužačku ve vyučování přišla ředitelka a řekla jí, ať si sbalí věci. Od té doby už jsme ji neviděli. Po čase jsme se dozvěděli, že je v děcáku. A mě zůstal její památník, který jsem ji už nikdy nestihla vrátit.