"Já to mám stejně, jenže s manželkou. Rok jsem se v tom plácal a teď už jenom přežívám. Náš vztah už je mi ukradenej. Jen kvůli dětem se tvářím jako milující manžel."

Nejsi můj muž? Akorát ten se netváří jako milující manžel, nezastírá, že se ke mě vrátil jen kvůli dětem, servisu, pohodlí a zvyku. Nevyhovuje mu to, není spokojený, ale stejně se vrátil do starých kolejí. Nemá vůči mě žádnou emoci (kromě obligátního "mám tě docela rád, jsem na tebe zvyklý"), de facto jsem mu ukradená, vnímá mě jako polévku, kterou už jí roky, nabírá ji lžicí zcela automaticky, nemá pro něj žádnou překvapivou chuť, prostě je to jídlo, které chutná pořád stejně - nudně, obyčejně, fádně. S dětmi chce být, protože ty jsou neustále proměnlivé, přinášejí novost, vzrušení, impulzy, na které on může reagovat. Já ne, já jsem pořád stejná skříň v rohu místnosti.