treba ja,

zažila jsem něco velmi podobného, 13 let manželství, 2 malé děti, žádný větší problém, na který by si stěžoval (občasný výkřik "kde mám čisté ponožky" teda nepočítám), pak 6 týdnů paralelní vztah a odchod podepřený kecy typu "právo na štěstí", "jsme kamarádi, ale nikdy jsem tě doopravdy nemiloval, až ji tak miluju", "ona mě tak potřebuje" a podobně.¨

No, nepomohlo nic. Snažila jsem se zachovat klid - kvůli dětem a sobě, k rozvodu jsem mu řekla, že rozhodně ne dřív než za rok, pak že budu ochotná přistoupit na dohodu, ale odstěhoval se, majetek se ještě před žádostí o rozvod rozdělil (my teda neměli nic nemovitého, vypořádávala se víceméně půjčka na rekonstrukci v bytě, společné peníze investované do jeho zděděné chalupy a pár drobností), děti si začal brát v režimu, který zůstal i po faktickém rozvodu.

Přemýšlela jsem mnohokrát, co jsem mohla udělat lépe, když mi teda ohlásil, že odchází, jestli jsem mohla zvýšit šanci, aby to skončilo jinak, ale vyšlo mi, že ne - nabízely se jiné možnosti a postupy, "víc mu zatopit" nebo se "okatěji hroutit", ale... to bych nebyla já. A abych ze sebe dělala něco, co nejsem, a "lákala" na to chlapa zpátky - no, to je mi proti srsti, výsledek stejně nejistý...

Můj celkový závěr z té mé situace byl - mohla jsem dělat některé věci v manželství lépe, víc dávat najevo, aby bylo zřetelnější to, co jsem cítila - ale zase tak špatně jsem to ze své strany nevedla, spíš jsme si byli s exmanželem v mnoha věcech podobní, spíše přátelští než obdivující a tak, to se blbě vysvětluje. A po oznámení o odchodu jsem v principu nic jiného dělat nechtěla; jinak by se mi žilo hůře v mé vlastní kůži.

Ale třeba to u vás dopadne lépe.