Já to nechci dlouhodobě snášet. Nežiju v nějakém utrpení, ale nežiju v lásce, a to mi stačí na to, abych vážně uvažovala o rozchodu. Můj muž TEĎ nikoho nemá, já také ne. ale 100% vím, že kdyby se naskytla příležitost, půjde do ní. Drží nás spolu jen děti, na kterých on visí a nevzdá se jich (v tom je situace rozdílná než má Třeba já). A pak takové záblesky lásky z mojí strany, ty zase drží mě. Proto jsem to zatím nevzdala.

Momentálně jsme stmeleni krachující firmou a snažíme se to nějak zachránit (=splatit dluhy), abychom se té firmy mohli zbavit a zavřít ji. Moc si to přeju, protože podvědomě cítím, že potom se budu rozhodovat svobodněji, když nebudeme mít žádné společné dluhy. Dost na tom, že na něm jsem a vzhledem k věku nejmladšího ještě dlouho budu finančně závislá, a nebudu si lhát do vlastní kapsy, že tomu tak není.

Včera jsme byli na první partnerské terapii, bylo to zajímavé, za 14 dní jdeme zase. Pevně věřím tomu, že nám to pomůže se někam pohnout, když ne u něj, tak aspoň u mě. Momentálně jsou u mě ručičky vah víc na straně rozchodu, jsem znechucená jeho pragmatičností, s jakou pojal svůj návrat domů. Dle jeho slov to "o samotě nebylo ono, doma to taky není ono, tak zvolil MENŠÍ ZLO."