Na porod svého syna jsem se velmi pečlivě připravovala, navštěvovala jsem předporodní kurzy, prošla si všechny 3 brněnské porodnice, zpovídala kamarádky, co už rodily. Pak mi týden před termínem v noci praskla voda. Z porodnice mi řekli, ať přijedeme okamžitě. Běžné vyšetření, klystýr, řekli, že zatím nic, manžela poslali domů dospat, mně dali na převlečení "andělíčka", který mi byl stěží do pasu a řekli, ať chodím. Na chodbě čekal jiný tatínek, polonahé se mi tam chodit opravdu nechtělo, tak jsem si sundala z postele prostěradlo a zabalila se. Tehdy mě seřvali poprvé. Cca ve dvouhodinových intervalech se na mě chodila dívat sestra, monitorovali srdíčko syna. Tak to probíhalo až do večera, dvakrát se vyměnily služby, já pořád nic. Pak přišel jiný pan doktor a první co udělal, seřval mě, že ještě pořád nemám stahy. Kolem desáté večer mě prohlédnul a opět naštvaně zahlásil "doprdele, to děcko je tam jak zadrátovaný" (později mi to bylo přeloženo do lidštiny jako "děložní hrdlo je zcela uzavřené"), nevím jak dlouho ve mě šmátral, protože bolest byla tak velká, že jsem na chvíli ztratila vědomí. Pak najednou byla skoro půlnoc a jiná sestra mi řekla, že jsou problémy se srdečními ozvami a budou muset udělat císařský řez. Operační sál byl na druhém konci porodnice, vedle běžící sestra mě za jízdy holila, takže jsem byla dost pořezaná. Na operačním sále se mě zeptali, zda jsem něco jedla nebo pila. Řekla jsem že mi dávali nějaké prášky, které jsem zapíjela. Takže mě pro změnu seřvala anestezioložka, že přece musím vědět, že před operací se nepije. Pak si někdo všimnul, že ve formuláři nemám vyplněné jméno pro holčičku. Na mé vysvětlení, že po amniocentéze víme na 100%, že je to kluk, mi řekli, že to je nezajímá, že to tam být vyplněné musí. Tak jsem ještě před usnutím vypisovala formulář. Probudil mě manžel, který mě vezl na pooperační oddělení, od něj jsem se dozvěděla, že syn je krásný a v pořádku. Ráno jsem se probudila, nade mnou šibenice s kapačkou, ze mně hadice do pytlíku. Syna jsem poprvé viděla skoro poslední z rodiny. Na pooperačním bylo 12 obsazených lůžek, maminka jsem tam byla jediná mezi ženami vyššího věku po různých zákrocích. Syna mi nosili na kojení. Kapačky mi dávali další dva dny, vypadala jsem jako narkoman, ruce samá modřina a díra, protože jim to "nějak nešlo napíchnout". Když jsem volala sestru, že mě ruka hrozně bolí, řekla mi, že je to normální. O hodinu později jiná sestra s křikem vyběhla od mé postele, protože zjistila, že moje ruka je trojnásobná, neboť jim to vyteklo jinam, než do žíly. Třetí den mě přeložili na maminky. Můj normálně nízký tlak ukazoval 80/50, byla jsem zelenošedá, po dvou metrech chůze jsem omdlela, takže někoho napadlo, dát mi na převoz kolečkové křeslo. Sestra na maminkách mi na pokoj hned dala i syna, přestože jsem jí řekla, že se mi točí hlava a mám potíže dojít k umyvadlu. Když jsem upadla podruhé, cestou na WC, řekli, že si ho teda ještě jeden den nechají na novorozeneckém. Naštěstí jsem se rychle zlepšovala - nikoli jejich zásluhou. Za další dva dny jsem si dovolila pořádat o výměnu ložního prádla a košile. Pro změnu mě seřvali, že jsem tam teprve 3 dny a tak prý nemám nárok. O další dva dny později jsem už nárok měla, ale neměli dost košil, takže jsem musela zůstat v té staré a zakrvácené. Na chodbě byla jediná sprcha asi pro 7 pokojů (21 maminek), maminky do ní chodily kouřit, takže jsem se tam často ani nedostala umýt. Syn měl úbytek na váze, sestry mě poslaly odstříkat mléko. Když zjistily, že jsem "něco" nastříkala, řekly, že mléko mám, že jen špatně kojím. Na moji námitku, že těch pár kapek ve sklenici je výsledkem hodinové práce s nahříváním a masírováním, mi řekly, že to půjde, že se musím víc snažit. Další den konečně jiná sestra rozhodla, že mu dají Nutrilon. Od toho dne jsem střídavě kojila a přikrmovala, syn přibral a mohli jsme konečně domů. Mimo syna jsem si odnášela i ošklivou vyrážku na zádech a zadku, prý z agresivních pracích prostředků. Těch 12 dní v porodnici v Brně je ta nejhorší zkušenost, kterou jsem kdy ve zdravotnictví udělala. Myslela jsem si, že vše zvládnu díky předporodní přípravě a manželovi. Bohužel vinou personálu porodnice jsou pro mě ty nejkrásnější zážitky z narození dítěte spojeny s ponížením a urážkami. Dceru jsem rodila o pět let později, o vánocích, v Praze v Motole, plánovaným císařským řezem v epidurální anestezii. Všichni se ke mě chovali slušně a ohleduplně. A pak mi jen lékařka řekla: "Maminko, je to Kateřinka." Dceru jsem viděla hned, pak ji umyli a hned zase přinesli, takže po zbytek operace jsem ji měla vedle sebe. Lékař i lékařka, co mě operovali, i sestry mi poblahopřály ke krásné holčičce. Rovněž na JIP a na maminkách se všechny sestry snažily nám všem pomoci, poradit. Najednou i mé žíly šly lehce napíchnout, košili jsem si mohla převlékat podle potřeby, manžel i syn mohli kdykoli Kačku vidět, podržet. Sestry se hned zajímaly, proč dcera nepřibírá a zjistily, že mám mléko příliš vodové. Nosily mi pro dceru z jiného oddělení speciální mléko Nenatal, protože jiná mléka dcera blinkala. Prostě dělaly vše, aby se maminky i miminka cítily dobře. Proto mě Katko překvapila vaše zkušenost z Motolské nemocnice. Nevím, zda se tam za uplynulý rok vyměnil personál, možná jste měla zrovna pech na ty nejhorší, nebo já štěstí na ty nejlepší, těžko říct. Mně však po prvním porodu v Brně Motol připadala jako skutečný ráj. Každopádně vám přeji, ať se z toho nepříjemného prožitku brzy dostanete.