Pokud je to třeba a je to možné, fyzicky zabráním v pokračování v dané aktivitě, sdělím, že se mi to nelíbí a proč, navrhnu jiné řešení, pokud nepřestane, odvedu, odejdu, ignoruju, nedělám publikum, pokud se zamotá do vzteku a já mám volné ruce, pomůžu mu uklidnit se v objetí . Fakt nečekám, že dítě provede určitý prohřešek jednou, já mu jednou (dvakrát, třikrát) sdělím, že se to nedělá a proč, a ono pochopí a akceptuje. Už jsem se smířila s tím, že dítě na danou hranici narazí třeba stokrát, než ji přijme za svou, není to robot. Pomáhá oslovit, navázat oční kontakt, klesnout na úroveň dítěte.

Občas nemůžu zasáhnout vůbec (v těhotenství jsem často zvracela, teď zase často kojím, myju pokaděný zadek apod.), takže děti nechám, ať si to vyřídí samy, i když se mi nelíbí ten způsob, který zrovna zvolily. A světe div se, ony to občas zvládnou i bez mlácení, uberou na křiku, jeden navrhne řešení, druhý ho akceptuje, pláč na krajíčku ani nevypukne... děti se učí nápodobou