Zatím jsem se v žádné odpovědi nedočetla nic jinýho než jen to, že "já bych tak nereagovala, já bych to tak neudělala", ale nikdo neodpověděl přímo na otázku, jak byste v takové situaci reagovaly vy.

Mám před očima představu mámy, která trpělivě po stopadesáté vyndá ruce ze dřezu /nebo přeruší jinou činnost, kterou právě vykonává/, přikleká ke svému broučkovi, který rýpá šroubovákem do repráku v obýváku, chytá ho za ruku a medovým hlasem mu opět vysvětluje, že nemůže brát tatínkovi z kufříku ten šroubovák a píchat do toho kolečka, protože se to rozbije a nebude mu to hrát pohádku a taky by se tím šroubovákem mohl škrábnout nebo píchnout. (mezitím už je to stejně zničený a kluk tohle vytrvale i přes všechno vysvětlování dělá už hodinu, zatímco máma potřebuje připravit pohoštění pro návštěvu). neznám takové. Teda znám jednu takovou, její dítě je asi šťastné v jejich světě, ale jde do školy a tam opravdu narazí na spolužáky a paní učitelku, která po něm bude chtít, aby fungoval podle pokynů a ne podle své momentální nálady už 3. září, protože tam nikdo nebude mít čas s ním donekonečna probírat co a PROČ nemůže dělat, tam už se prostě bude předpokládat, že hranice a pravidla bude umět uznávat a dodržovat a že na pokyn dospělého bude reagovat.