Ne že by se mi nikdy nestalo, že bych svoje děti plácla, ale v téhle situaci bych to brala jako vlastní selhání. To plácnutí přišlo jen jako frustrace z toho, že tě něco bolí a nejsi schopná dítěti vysvětlit, že ten výsměch je nevhodný.
Nevím, kolik je dítěti, ale nejspíš to dostatečně nechápalo, neumělo se vžít. Pomůže tomu pochopení "výchovné" plácnutí?

A stejně tak ten trest - usínat najednou sám - dítě si to nejspíš spojí s tím, že maminka má radši to děťátko v bříšku.

Umím si představit, že bych neudržela nervy a jednu mu v emocích plácla. Jak ile bych se uklidnila, vysvětlila bych mu, proč jsem to udělala - že už jsem nevěděla, jak jinak mu říct, že mě jeho smích trápí a popovídala bych si o tom, jak se asi člověk cítí, když ho něco bolí a jak by mělo reagovat okolí.
Druhá věc je, jak ty reaguješ na jeho odřené koleno. Nemůže to brát tak trochu jako "kiš kiš, já ti to říkala "?

A jak bych reagovala já? Zeptala bych se (smutně, tónem, že mě mrzí ten smích), jestli má radost, že mě něco bolí. Řekla bych mu, že mi to je moc líto a že když jeho bolí bříško, tak mu ho hladím, protože nechci, aby ho bolelo, mám ho ráda a jeho trápení mě netěší.
A pak bych si s ním popovídala podle toho, jak by reagoval.
Pokud bych kvůli bolesti nebyla schopná rozumně reagovat, radši bych ho poslala pryč.