A byl to určitě od syna vědomý výsměch? Jako dítěti se mi občas stalo, že v některých situacích jsem reagovala jako tvůj syn- smíchem. Nechci teď řešit proč, bylo to složité období, nervy na pochodu, prostě to nešlo ovládnout. Dodnes mamka vzpomíná, jak mě rozesmálo, když ona uklouzla a upadla na schodech. Já se smála a nemohla to zastavit, já se jí nevysmívala, já se prostě smát musela, šlo to samo a nešlo to ovládnout. Prostě nervy. Není možné, že tvůj syn je třeba nervozní z čekání na bráchu, nebo něco podobného?