Souhlasím s většinou diskutujících. Nevím, jestli bylo přehnaný to plácnutí (nevím, jak moc jsi plácla, ani jestli jsi u toho třeba řvala), ale určitě je podle mě chybný. "Celkové odmítnutí" je děsivý samo o sobě, ale kdo ví, jak to myslíš.
Souhlasím i s tím, že pokud ty svého syna nelituješ, těžko můžeš čekat, že bude litovat on tebe. Kde by to vzal? A je jedno, co si kdo způsobil a co ne, to tak malé dítě nerozliší. Prostě vidí, že když jeho něco bolí, máma si ještě přisadí, tak jakápak lítost a hlazení bříška?
Mám takový neurčitý pocit z jiné diskuze, že ty ve svém povolání nějak pracuješ s dětmi, je to tak nebo se pletu?