Někde jsem četla, že jakékoli dětské strasti se nemají bagatelizovat, a že když někdo potřebuje pomoc, je dost na houby do něj ještě kopnout (kdybys mě byl býval poslechnul...!). Takže se koušu do jazyka, abych neříkala "to nic není" ("můžeš si za to sám" mi ani není vlastní) a snažím se místo toho oznamovat třeba "to je nepříjemný, když člověk spadne" a napřáhnout náruč. Myslím, že to docela funguje...