U nás to tak je.

Auto je služební, žena má sice naší firemní zkoušku, že smí řídit naše auto (to žel zaměstnavatel vyžaduje každoročně od všech oprávněných rodinných příslušníků), ale má prostě menší praxi.

Tedy: Oba jezdíme do práce autem, že na naší rodinnou šunkou. (Nebudu radši psát čím, kolegové se mne po sdělení ptali kolik mám náhradních manželek, že ji to nechám řídit.)

Osobně jsem nervózní pokud řídí ona. A fakt se v práci hůř vysvětluje cizí než vlastní nehoda. Ale jsou situace, kdy se střídáme (někdy) - delší cesty do zahraničí (ač do Nizozemí jsem dojel s přestávkami sám), cesty od lékaře apod. Ale prostě mám strach. Kdysi jsem měl dokonce malou srdeční slabost, když řídila :).

Dneska je to už asi lepší, ale složitější dálniční situace moc nezvládá (jezdí po městě) a dost často má takové ty minihavárky - odřené plechy, náraz při couvání, škrábanec při parkování, nedobrždění apod. Žádné drama, ale to si prostě se služebákem nemohu dovolit.

Zase ale nikdy nepojede nebezpečně, rychle, agresivně. Dokonce jsem zjistil, že u řady drobností si pojišťovna ani neuplatnila malus.

Řidičák má déle než já, ale reálně řídit začala až když bylo třeba děti vozit do školy/školky během doby, co jsem byl půl roku v Německu na projektu.