Trošku se připojím do diskuze. Jsme poměrně malá rodina,vyrůstala jsem v jednom domě s rodiči a prarodiči,ostatní příbuzní spíš vzdálení.Když zemřel děda,byla jsem už dospělá,s mamkou jsme se rozhodly pro pohřeb jen v rodinném kruhu,prý to tak i děda chtěl.Právě pro to,aby nás při tom loučení a naší bolesti, nikdo "nerušil".Jenže postupem času je mi to čím dál tím víc líto.Děda byl dlouholetý hasič.A kdykoliv jsem byla později na pohřbu nějakého hasiče a viděla čestnou stráž hasičů, slyšela houkání sirény auta na počest zemřelého, bylo mi neskutečně líto, že on tuhle "poctu" neměl. Vím,jemu by to bylo už jedno,ale přijde mi to takové důstojné rozloučení.