Crea

četla jsem článek, kde panovník měl jako dítě přání - chtěl k narozeninám jako dárek otroka.. a dostal ho. Tak žil, vedle něj ten otrok.. roky šly. Jako mladý muž vystudoval a osvítilo ho, že otrotví je špatná věc, že člověk není věc a nemůže někomu jinému patřit. Zrušil tedy otroctví a otroky osvobodil, i toho svého.

Co myslíte, že se stalo? Ti otroci žili dále jako otroci a pohoršovali se, že by měli být svobodní jako "pánové" a mít stejná práva. Fuj taková myšlenka, to je proti přírodě.

Ten otrok se nikdy nenechal ze své role otroka vyvést.

Proč o tom píši? Často na to myslím - mně se stalo také něco podobného, žila jsem svou rolí, zraňovalo mě chování okolí, ale prakticky nedokáži dnes vnímat, že mohu žít jinak a že to je správně, že se nedoupouštím něčeho špatného.

Tři roky mi trvalo, než jsem si připustila, že mám stejná práva ke společnému domu a že mám přeciprávo na klíče a užívání toho domu.. já, nikoli tchýně.. že ten dům je skutečně můj, že to není jen formalita, že je napsaný na mě stejný podíl - že to znamená, že můj současně je a že mám právo jako vlastník.. a že vlastník není ta bestie, co mi chce vzít, co je moje.. že vlastník znamená, že nejem bestie, jen mám stejná práva....


Je to těžké, vím. Ale postupuji pomalu dopředu.. přehrávám si příhodu, jak jsem přijela do svého domu, kde hospodařla tchýně, měla tam své návštěvy a já byla vetřelec - ještě se do mě pouštěli a já jen spěchla, abych už byla ze svého domu pryč.. nikomu nepřišlo, že jsou oni na návštěvě u mně.. jen mě bylo hloupé, že je ve svém domě vlastně ruším a že je prima, že tam jsou - protože oni mají od mého domu klíče, nikoli já.. nedostala bych se tam, kdyby tam nebyli..

Dnes se dívám na sebe jako na nenormálního člověka - jak jsi to mohla dopustit, aby to tak bylo? Bylas normální? Tenkrát jsem si říkala, a jak by to mělo být jinak..

je to víc než těžké.