Njn, ale to není až tak věc ženství jako osobního založení.
To, že je někdo žena neznamená, že ho musí nutně naplňovat pečení perníčků a vyšívání a nic jiného.
A navíc člověk je schopen být když už ne šťastný, tak aspoň spokojený i v podmínkách, který mu neumožňují 100% se realizovat - ostatně, komu se podaří, jednomu z tisíce? Z deseti tisíc? A je úplně jedno, jestli je to žena nebo muž. Bohužel život je do značné míry věc kompromisu.

Sice nejsem úplně typ perníku a vyšívání, i když hrozně ráda vařím i peču (je to dostatečně kreativní na to, aby mne to bavilo), ale zas mám celoživotní a neřešitelný trauma z toho, že nemám a nikdy jsem neměla domov. Nikam nepatřím a nemám nikde nic "svýho". Dodnes si pamatuju, jak jsem si kreslila obrázky svýho pokoje, když se máti podruhý rozvedla a přišla s tím, že bych tedy jako mohla bydlet s ní a ségrou. Nikdy jsem ten pokoj neměla. Cokoli jsem kdekoli zařizovala a vybavovala bylo na dobu určitou. A přitom jsem typ, kterej to hrozně baví. Stalo se, no. Nikdy to nepřestane trochu bolet, ale zas si z tý bolesti nemá smysl stavět pomník...