Ino,
no právě... prostě víš, že to je na pár let, takže ani nemáš chuť se tomu nějak věnovat.
Já jsem paradoxně dokázala v cizejch bytech, pokud patřily tomu člověku, kterej v nich bydlel dokázala dělat větší pohodu a "atmošku" než u sebe, protože to prostě furt víš, že jednou odejdeš. Je to na palici a nemá to řešení, protože dva miliony na tenhle byt prostě nemám a hypotéka se na něj vzít nedá, ani kdybych chtěla, jakože nechci, protože vzít si hypotéku v jednom člověku a jako OSVČ je sebevražda.

A fakt mne někdy přepadne takovej smutek z toho, že mi tohle není přáno a že z toho není cesta ven, že se mi chce brečet nebo se ožrat.