Procházím tady Vaše psaní o období vzdoru, naší slečnou právě mlátí hlava nehlava, je taky zatím jedináček, takže to taky puntičkářsky nesu dost blbě. Navíc se mi do výchovy nebo spíš do snahy o ni pletou měkosrdcaté babičky a hlídací teta (bohužel už pracuji na plný úvazek), takže malá tříleťnda jakmile má dojem že po ní někdo něco chce (stále)..spustí nelidský řev, kdy ze sebe trhá oblečení, háže panenkama a všechny kolem sebe bije. Když její představení nechám bez diváků, řve tak dlouho až obměkčí babičku (se kterou je to podobně těžké jako s malou) a ta jí pak ňuňá tak dlouho, až je klid..a výsledek? Den po dni přežíváme v neustálém neutuchajícím řevu a já noc co noc sním o vlastním kumbále, kde bych s malou byla sama, nechala jí vyřvat tolikrát, kolikrát by bylo třeba až by jí došlo, že takhle ne. A dialog? Jakmile se dostane do afektu, dialog neexistuje, ve třech letech ovládá fantasticky teorii asertivity - metoda kolovrátek, donekonečna mele svoje a nevnímá, co jí kdo říká, minimálně do chvíle než je v klidu..takže doufám že se tady dočtu alespoň nějakého receptu, jak z tohohle pitomého období totálně nezblbnout..Hodně štěstí všem pološíleným matkám