Děti fňukají a pláčou (prudí, vztekají se, atd.), když nemají to, co potřebují. Ne to, co si myslí, že potřebují . Dítě, které má všechny skutečné potřeby plně uspokojeny (ideální dítě ideálních rodičů vyrůstající v ideálním prostředí) prakticky neexistuje. Takže je normální, že se děti takto chovají, mají v sobě nashromážděný tlak, a když přesáhne určitou mez (pověstná poslední kapka), musí to ven (je to lepší, než kdyby to v sobě dál dusily). Je dobré rozlišit skutečný srdceryvný pláč - ten je očistný, bolístky odplaví, pokud je to v tu chvíli možné, vezmi dítko do náručí a nechej ho u sebe v bezpečí vyplakat. Fňukání, kterým si jen něco vynucuje (takové to "dej mi co chci, jinak nepřestanu"), vlídně, ale rozhodně odmítám. A to pak může přerůst v onen srdceryvný pláč (postup viz bod 1).

Fňukání není legitimní komunikační prostředek jen proto, že se dítě vyrovnává s náročnou situací (např. narozením sourozence - což je po 16 měsících docela diskutabilní, nicméně žárlivost může přetrvávat, záleží, jak k dětem přistupujete, jestli to větší musí být "už velké", jestli jen ono musí vždy počkat,...).

Protože nikdo nejsme ideální rodič, nereaguju vždy správně, jen vím, že takto bych měla, pokud je to možné (což se 3 dětma vždy není, ale snažím se).