Taky mi to něco připomíná. Prožívali jsme to několik let.
Dnes bych neustupovala, ale zároveň bych z jeho vzteků nedělala haló, nehroutila se z nich a kašlala bych na okolí, předhazující cokoliv.
Jinými slovy, udělala bych to tak, jak je v tu chvíli běžné a podpořila jeho frustraci ze změny, nechala ho se vztekat nebo být smutný a byla mu milující oporou.
No, škoda, že se to často člověk naučí dost pozdě a neví "jak na to", když je to potřeba.
A taky jsou na to potřeba dva, blbý je, když partner má úplně jiný model výchovy a dítě pochopit vůbec nedokáže a jde na to řvaním a vymáháním si poslušnosti.
(U nás byl PAS potvrzený v sedmi letech, ty roky před tím byly jedna velká nejistota, velké nepochopení dítěte a neshody mezi dospělými.)