Já to mám nastavený jinak, u nás se o tom, co řeknu, prostě nediskutuje. Ono to zní dramaticky, ale nejsou to žádný třecí plochy. Já řeknu, dcera řekne "tak dobře". A je to. Jsem na ní sama, já si ani žádný uhýbání nemůžu dovolit. Dneska sem jí ukázala plán prázdnin, jaký jsem jí zařídila, obeznámila jsem ji se situací: Tady budem spolu doma, tady pojedeš k taťkovi, tady pak budeš na příměstských táborech. Já si nemůžu dovolit se jí ptát, jestli se jí na tábory chce, nechce, ona tam musí, protože není jiná možnost.
Z toho vycházím. S ostatním je to to samý. A ulehčuje mi to život. Když mám možnost hlídání, jakože moc těch možností nemám, tak toho využiju, dcera spí u babičky, a já du ven :) Jako jestli chce, nechce, na to nemůžu brát ohledy, to bych se zbláznila.