Je mi to líto. Velice mi to připomíná našeho tatíčka, taky mě ty jeho silácké řeči na začátku vždycky úplně rozhodily. Časem jsem se to naučila ignorovat, ale popravdě mě i teď po letech občas dokáže vytočit nějakou perlou. Nejhorší asi bylo překonat ten pocit, jak špatné je to pro to dítě. Protože ono je to špatné. Ale časem jsem dospěla k názoru, že je ještě horší se v tom utápět a litovat ho. Tak teď prostě snažím být přístavem, kam se syn může bez vysvětlování a bez výčitek svědomí, že si to (snad) užil někde jinde, vracet.