Terez a ostatní, kdo trochu zná náš příběh, tak ví, že ex měl v adolescenci několik atak schizofrenie, už cca 18 let nic, ale bere velmi malou dávku leponexu, který zřejmě trochu tlumí (lékaři neriskli vysazení), to by věděla Líza. Od té doby co měl ty ataky, se rodiče, hlavně matka, která to nezvládla a i dnes neustále opakuje jak je nemocný, silně navázali na ex a vlastně ho velmi podpořili v nesamostatnosti. Jenže já ho znám asi víc než oni, oni neví o spoustu věcech co dělal, myslí si, jak je to slušný chlapec, asi by se divili čeho je schopen když chce (ne násilí, toho se nidky nedopustil, jako fyzického). Já nevím nakolik za toto jeho chování může nemoc nakolik rodiče, nakolik je z podstaty líný a neprogresivní. Takže já nakonec většinou upadnu do lítosti nad tím, jak to má těžké a znovu to táhnu dál, to bylo i s těmi našimi rozchody. Protože jsem měla mezi klienty docela dost schizofreniků, kteří na tom byli mnohem hůř a brali nesrovnatelně větší dávky prášků, tak nejsem schopna uvěřit, že je na tom tak blbě, když může pracovat, dělat X koníčků...

Jako perličku od jeho matky uvedu, že když to celé chtěli hodit na mě, jak jsem šílená, že jsem se tam neodstěhovala a podrazila ho, tak jsem jí řekla, že měl v tu dobu ženskou a ona mi na to řekla, že na tom byl asi špatně, že to potřeboval, no jako já jsem fakt natolik normální, že jsem zůstala jen zírat a v hlavě mi jelo co to tam je za rodinou patologii.

S ním se nedá nic rozvíjet, on se nikam nikdy neodstěhuje, nikdy neudělá nic zásadního bez souhlasu rodičů.