Napadlo mne to při čtení diskuse "Co dítě nedostane...". Můj výklad je ten, že rodič tím, jak se k dítěti chová, co mu říká apod. kóduje v jeho mozku něco, co sepne v období, kdy má to dítě vlastní dítě. Něco ve smyslu "pro zachování lidského druhu", nebo možná i konkrétní kultury...
Pozorujete na sobě, že říkáte stejné věci, jak říkali vaši rodiče, bez ohledu na to, jaký máte k dané věci postoj? Jen tím, že ta situace nastane, tak vám automaticky naběhne věta, kterou vám říkávali rodiče a mozek ji vyhodnotí jako správnou pro tu situaci, i přes to, že máte vlastně jiný názor? Např. manžel pustil dětem krásnou klasickou Disneyovku, sama je mám ráda, já jsem něco dělala, přijdu do pokoje a v uších mi zní "to je nějaká americká blbost, pojďme raději stavět kostičky"
To říkali moji rodiče mně, neznaje klasických animovaných filmů, jen krtka
Samozřejmě chápu, že mi tento stereotyp pomůže v mnoha situacích zaregoavt správně, ale naopak v mnoha situacích, kdy chci výchovu dítěte řešit jinak, je mi to na překážku a dá to hroznou práci, neříct to první.
Berte to jako oddechovku, žádná věda, zajímá mne, jestli to tak mám sama, nebo jestli jste to též někdy pozorovaly...