Cim jsem starsi a zkusenejsi, tim vic se bojim. Ted dlouho pred narozenim druheho ditete uz uplne vseho.
- Bojim se, ze jsem si ted tak zvykla na prvorozene pohodove a temer bezproblemove robatko, ze budu mit problem prijmout uplne jine, "cizi" a dost mozna narocnejsi dite a milovat ho stejne jako prvni. Bojim se, ze v nem budu stale hledat rysy prvorozeneho a budu zklamana, ze to neni to "moje" miminko.
- Tehoz se bojim u manzela, protoze ten si i k prvorozenemu hledal cestu velmi pomalu a postupne. Tam mu to navic usnadnovalo, ze to je to kluk, ale ted se treba narodi holcicka a z toho je rozpacity, jen na to prijde rec. "Co budu s holkou delat?" (Pak z nej samozrejme "vytlucu" priznani, ze ji pripadne bude mit stejne rad jako syna, ale obavy zustavaji... )
- Bojim se, ze druhe miminko treba nebude uplne zdrave nebo bude vyrazne narocnejsi a ja to nezvladnu ukocirovat tak, aby tim netrpelo to starsi.
- Bojim se, ze se porod nevyvede tak prirozene jako posledne, a miminko i ja tim budeme poznamenani. Jeste se porodu ani neblizim a uz mam strach, ze se nepovede a ja budu mit vycitky. Naprosto absurdni.
- Bojim se, ze nezvladneme ukocirovat vztahy mezi sourozenci, ze starsi bude velmi zarlit a ja nevim, jak ho poradne pripravit. Doted byl vsude obskakovany a na prvnim miste, jak se zvladne delit? Z predchozich diskuzi vyplynulo, ze byt starsim sourozencem neprinasi temer zadne vyhody, spis naopak. Vetsina starsich sourozencu se citi i v dospelosti nejakym zpusobem ukrivdena. Nezda se mi realne, ze prave my, bez nejakeho konkretnejsiho vychovneho konceptu, bychom to mohli nejak rozumne zvladnout. Mladsi deti zas mivaji problem s cilevedomosti, s tahem na branku, s dokoncenim studia ap. (Znam to od sebe a take nevim, kde udelali rodice chybu.) To nemuzeme dat.
- Bojim se, ze zaprah se dvema detmi se svym neuveritelne mizernym time managementem, prokrastinaci a velkou potrebou spanku, nemuzu zvladnou. (Pritom realne - proc by ne? Zvladly to jine i s vice detmi.)
A toho vseho se bojim presto, ze do materske role jsem napoprve vklouzla velmi snadno, jsem v ni rada a samotnou me prekvapilo, jak vsechno zvladam. Ale nejsem jenom falesne ukolebana prvnim zdravym a bezproblemovym ditetem? Pripadam si trochu paranoidni, na druhe dite jsme se moc tesili a ted najednou si to cekani vubec nezvladam uzivat tak, jako napoprve. Navic je mi mnohem vic zle a jsem vic unavena, takze uz ted mam vycitky, ze se nezvladam venovat starsimu tak, jak bych chtela. A to porad druhe ditko ma daleko pred narozenim... Ach jo. Starnu a blbnu.
Vlastne jsem se chtela jenom vykecat. Diky vsem, co to precetli az do konce.