ono vždy to čekání je asi horší než už samotná akce. já jsem právě asi na dně jámy lvové: první dcera byla "dráždivé" miminko, vyžadující 20hodin nošení-nekecám. spala jen v náručí, pobývala jen v náručí, popř ještě v rxchle ujíždějícím kočárku, jinak ŘEV!! A měla hlas jak zvon, řvala do 8mi měsíců do jedné v noci. jinak fakt důsledně vyžadovala chování...a tak jsem chovala a chovala, i cesta na wc byla přepychem. trvalo mi 6let, než jsem byla ochotna jít do toho znova+ když vidím to 6ti leté, myslím neskromě fakt bystré dítě, říkala jsem si: jdu do toho. všichni mě uklidnovali, že druhé bude jiné a klidnější...není!!!! mám právě měsíční druhou holčičku, je to ještě o stupen horší, nechce být ani v kočáru, jedině akceptuje pevný ůvaz ne mém těle. a do toho starší dcerka vyžaduje zábavu, nyní o prázdninách je to echt na mě.
ale jsem klidnější v tom, že vím, že ještě tak půl roku a určitě se to zlepší. a tak tu hraju na schovku a plazím sepod gaučem s miminem v šátku. jsou chvíla, že fakt padám na držku-s prominutím. porod byl super. všechny obavy jsem měla jako ty, teda manžel celkem prudí, nedává moc řvoucí miminko, doma šííílený bordel (jednou rukou zvládnu omezené činnosti), zvykl si, že jsem byla většinu těhu doma, nyní chce přijít z práce domů a odpočívat...a dostane řvoucí miminko na ruce/chci, aby umyl nádobí...ale třeba žárlení dětí se koná minumálně. toho jsem se bála moc, hodně jsem o tom s dcerou mluvila...a ona je fakt skvělá, ačkoli tj pro ni určitě těžké. vyjadřuju jí stále obdiv slovy, že je trpělivá a čeká atd. a hlavně: říkala psycholožka-a tj celkem dobrý postřeh-že vlastně ten mladší sourozenec steršího do života obohatí, že to "čekání" jednou zúročí, že prostě nebude mít to vědomí pupku světa, že akceptuje jednou, že jiný člověk= i jiné potřeby...prostě emoční inteligenci by takto jedináček nerozvinul (pardon, že píšu jak čuně, píšu jednou rukou, na druhé leží hlavní hrdinka tohohle mého příspěvku