Ahoj!
Taky přispěju.
Nejnáročnější pro mě bylo mít první dítě. Teď, co mám tři, tak si pískám. Zní to divně ale je to tak - mám nejvíc volného času co jsem kdy měla- sice ho taky poctivě prospím nebo jinak nesmyslně utratím, ale mám. Vnímám to úplně opačně než Ty, snad Ti pomůže se na to podívat z druhé stránky.
S každým dalším dítětem ubývá práce, neboť ony se kaskádovitě starají o sebe často místo mě, následovně - nejstaršímu je devět, často udělá dvouletce snídani a pustí pohajdu a já s mikroholčičkou ještě můžem spát. Dvouletka zas pomáhá v tom, že mikrodítko /3 měs/ velice dobře spí - nakulej se k sobě, žádná si nepřipadá v posteli sama a takhle dobře spící miminko jako je to poslední jsem ani nezažila ani o něm neslyšela. Navíc to, jestli je dítě náročné nebo ne, beru úplně jinak než dříve. U prvního mi přišlo náročné, že chce hodně chovat a nechce se beze mě obejít a nechce soát samo v postýlce takže jsem vstávala tolikrát za noc k němu že jsem byla za chvilku jak pitomá vyčerpáním. Párkrát se mi stalo, že jsem dítě vzala do postele ke kojení, upadla do mikrospánku, domnívala jsem se, že jsem již nakojila a prdla ho zpátky hladové do postýlky. Z omylu mě vyváděl řev děcka, které nechápalo.
Dnes beru to, že děcko chce první měsíce STÁLE matku, jako normu a jako jeho normální nárok, a tím pádem mě poslední mikroholčička příjemně překvapuje, že mě nevyžaduje tolik, jak jsem myslela, často si leží a prohlíží něco a je v klidu, když něco potřebuje, tak začne něco kvíkat.
To, že jsou holčičky hodně brzo po sobě, beru jako výhodu, neboť od počátku vytvořily tandem. Pomohlo zpočátku starší dívku také kojit, čímž odpadly starosti s nalitými bolestivými prsy, a ona tak neměla potřebu závidět. Pomalu jsem ji odstavila postupně až do současné podoby, kdy se ke mně při kojení tulí z druhé strany a já ji hladím po zádech.
Jinak to co cítíš je velmi normální. Druhé dítě je velký skok. Třetí a další děti už proti tomu jakoby nejsou niv zvláštního, ale dvojky, to je zahájení multimateřství a větší rodiny. Ne nadarmo trví těhotenství devět měsíců - je to čas na důkladnou psychickou přípravu na vše co nastane. Máš před sebou ještě dost času se upokojit. První trimestr je na nervy aspoň pro mě opravdu nejnáročnější, a vůbec každé těhotenství je velká zkouška jak pro vztah tak oba rodiče zvlášť.
Že bys měla jedno dítě radši, bych se ani nebála. Nic tomu nenasvědčuje. Miminka přicházejí a srdce matky nekonečně roste.
Máš dost času najít sebedůvěru a přeju Ti moc štěstí a zdraví Vám všem.
V dnešní době je těhotenství a vůbec mít rodinu obrovským zdrojem obav, že to ani není normální. Snažila jsem se být k tomu v opozici a snad na protest společnosti a lékařské vědě jsem si nepřipouštěla jedinou obavu, věřím, že vše co nás děsí, jsou významné věci, ale přesto mít zdravé těhotenství a dobře porodit zdravé dítě je pořád ještě normální a pravděpodobnější než odchylky od zdraví. Skutečně se moje přesvědčení vyplnilo a děti zůstávají urputně zdravé jako tlusté řípy.
Snad jen v šestinedělí ten pocit, že každé dítě by si ze mě nejradši urvalo kus jen pro sebe a že se z toho zblázním.. ale to si taky sedlo. Taky proto, že dneska jsem už trochu tvr´dačka a ne třasořitka jako prvomatka, která se hroutila z nedostatku času a vyčerpání a podobně. ne že bych nebyla vyčerpaná, ale teď vím, jak rychle ten miminkovskej věk pomine. Za chvilkou pujdou na univerzitu a už se mazlit chtít nebudou