Nesnáším vícedětné "zasloužilé" matky, tj. takové ty od pěti nahoru. Jejich "zkušenosti" mi opravdu lezly na nervy, ať už s prvním dítětem, kdy mi dávaly najevo, kolik mám na rozdíl od nich času (ony už na dobu s jedináčkem asi zapomněly), nebo s druhým dítětem (kdy tvrdily, že "největší rozdíl je mezi prvním a druhým a pak už je to jedno"). Já měla druhé dítě s těžkým atopickým ekzémem, nespaly jsme 7 let, nebylo to k přežití. To pak potkáš matku pěti dětí, která s přehledem pronese: "Jo, atopický ekzém, to měly naše všechny!" - a já jí nevěřím. Ona určitě neměla nemluvně s rozpraskanou kůží krvavé od hlavy až k patě! Vsadím se, že měly pár flíčků na loktech a pod kolenama. Ano, mívám dojem, že vícedětné "zasloužilé" matky se na nás obyčejné, průměrné, dívají trochu spatra. Nemyslím, že by si toho na sebe naložily moc, to ony třeba zvládají v pohodě. Nemyslím, že by záviděly, ale cítí se mírně nadřazeně. Ze své pozice cítí právo poučovat, přitom houby ví, co všechno je ve hře a proč zrovna já jsem si nepořídila to třetí.

Ale potkala jsem i pár vícedětných, které tuto nadřazenost postrádaly. Možná to nebude v počtu dětí, ale prostě povahou. Kdyby neměly tolik dětí, našly by si jiný důvod k nadřazenosti.