Měli jsme dlouho jedináčka. Druhé dítě se narodilo po více než 9 letech. Třetí se povedlo pomalu neposkvrněným početím o necelé 2 roky později.
S jedním dítětem jsem si užívala, tvořila, četla, jezdila plavat, jezdila na výlety... U toho jsem v dceřiných 10 měsících začala studovat VŠ, celou dobu kromě šestinedělí jsem dělala masáže a pedikúru, připravovala děti na talentovky, ve 2,5 letech dcery jsem k tomu začala chodit na plný úvazek do práce. Po návratu jsem se dceři plně věnovala, užívala si jí. Vařila, uklízela a učila jsem se v noci.
Se třemi dětmi (a to mi ta nejstarší celkem dost pomáhá) spoustu věcí nezvládám, spoustu věcí ani zvládat nechci, spoustu věcí nemůžu. Jsem ráda, že ty děti (i to omylem zplozené) máme. Miluju je. Ty dvě malé, přestože s nimi nechodím plavat, neskládám půl dne kostky, nechodím na hřiště (to s nimi posílám nejstarší), nejsou nijak zanedbané a mám pocit, že jim nejstarší závidí, že jsou parťačky a ona nikoho takového nemá.
Takže- skoro každý, kdo má 3 děti, měl nejdříve jedno, proto ví, že se to s jedním zvládá líp než se třemi. Ale skoro nikdo (pokud se nestala nějaká tragédie), kdo má jedno dítě, neví, co je to mít tři děti.