Zakladatelko, ono je to hodně o tom, že (většinou), kdo má více dětí, tak nechodí do práce, nebo dělá na částečný úvazek, nebo nějakou podřadnou práci. Zkrátka se rozhodli dát přednost velké rodině před kariérou. Ale dneska, kdo nedělá od nevidím do nevidím, nenavštěvuje nějakou vš, ale je "s dětmi doma", je považován za flákače, kterému se nechce "makat". To samozřejmě není pravda, ale cítím, že tak je to obecně vnímáno. A taková maminka se jenom tak nějak nenápadně dožaduje nějakého ocenění a pochvaly, které se jí nedostává. Taky jsem občas slyšela poznámky o tom, jak s jedním vůbec nemám tucha o tom, co je práce kolem rodiny, tak se jenom usměju a polichotím jim, jak jsou skvělé matky. Ony jsou spokojené a je po problému.

Co mě ale tady trochu nadzvedává, je argument 1 dítě = žádné dítě. To je s prominutím pěkná kravina. Ano, je pravda, že neperu každý den 2 pračky, nemusím každý den vyvařovat vagóny jídla apod. Synovi je 8 let a až donedávna jsme mu museli s manželem pernamentně věnovat. Od malinka mi visel neustále na noze, nemohla jsem si dojít pomalu ani na záchod. S radostí jsem vítala, když nastoupil ve 3,5 letech do školky a já měla alespoň dopoledne trochu klidu. Později jsem nastoupila do práce a to byl teprve záhul! V týdnu v práci, úkoly, o víkendu jsem se potřebovala učit, uvařit apod. přitom neustále poslouchat:"mamí, já se nudím, pojď si se mnou hrát" Jasně, že je třeba se dětem věnovat, ale opravdu ani jako matka jedináčka nemůžu, není v mých silách, být matkou a zároveň kamarádem a věnovat se od rána do večera hrám. Teď už je velký, půjde do třetí třídy, má už kamarády, za kterými může jít, máme i dost volna na to, abychom se mu věnovali. Zkrátka, teď už je to konečně tak nějak vyvážené ke spokojenosti všech, ale těch prvních cca.6 let bych si fakt zopakovat nechtěla. Kdybych mohla vrátit čas, tak přemůžu svou pohodlnost a pořídíme mu sourozence nejdéle do jeho 3 let. Opravdu je to tak nejlepší, jak pro děti, tak i pro nás jako rodiče.