Neporadím, ale soucítím, tohle byla moje noční můra.

Naštěstí se mi to nestávalo často, ale občas se nějaké takové dítko - přísavka vyskytlo. A připadalo mi to jiné než u normálních dětí, které tam měly s sebou maminku a které si "přišly popovídat", to mi nevadilo a i jsem se s pár maminama tak seznámila. Protože asi jak ty děti měly normální porci péče, tak nebyly nijak úporné.

Ale občas se vyskytnul nějaký zoufaleček - většinou holčička,která byla o něco starší a neměla na hřišti vůbec rodiče - a ta se dokázala doslova "přicucnout". Pokud se pamatuju, řešila jsem to zbabělým ústupem (naštěstí to opravdu nebylo často), protože mi na jednu stranu té holčičky bylo líto, ale na druhou mě to strašně otravovalo. Měla jsem minimální hlídání, děti jsem s sebou tahala všude, na nákup i k doktoru, takže hřiště pro mě byla jedna z mála vítaných příležitostí, jak se děti trochu zabaví a já si odpočinu. A fakt se mi nechtělo dělat v takové chvíli hlídačku dítěti někoho jiného, který na něj kašle. Na ty rodiče jsem měla vztek, že vypustí svoje dítě bez dozoru na hřiště, aby se tam o něj staral někdo jiný.

Bylo mi jasné, že to dítě moc touží po pozornosti a že za nic z výše uvedeného nemůže, takže jsem na něj nechtěla být hnusná, ale prostě jsem neměla na to dlouze se s ním vybavovat, když jsem v tu chvíli měla plné brejle i těch svých vlastních. Takže odchod byl jediné řešení, které mě napadlo.