Mokrej hard na hlavu!

Mám 3r dítě s dysfázií, které chce hodně pozornosti a zlaté dítě 1 rok a kus. Kdybyc měla hlídat, kde se tříleťák přivtírne nebo kdo k němu (často jen slyším, jak ho nějaké děcko péruje), jebne mi. Naopak když on má afektivní záchvat, můj čudlík u ročňáka pípá jen v případě, že žere kameny.

Ten pocit vycucnutí mám každý den. Bu´d ráda, že to dítě, co tě cucá, můžeš poslat do... k jeho máti. A mám snad s děckama zalízt a nevylézat než budou v pohodě? Mě to nikdo neřekl, že se mi narodí nestandardní dítě. Co víš, co ta další matka prožívá. A nebo to jen neřeší. tak odpálkuj cizí dítko a neřeš to!

Pro ě nejhorší na hřišti není hlídat obě mé děti mezi dětmi, ale nejhorší je čekovat, aby se z toho jejich matky nehroutily. Kolikrát mýmu dysfatikovi trvá třeba minutu, než se rozjede po klouzačce. za ním stojí většinou jedno až tři děti. Děcka ho kolikrát šoupnou (a co) a nebo mu lamentují (a co) a nebo mu fandí (super) a nebo ho hecují, smějí se mu, házej po něm bábovičky, všechno je přirozené. Ale matky z toho podlévají do 35 metrů rádiu, že já s tím problematickým hochem nic nedělám a hůř, necávám ostatní děti mu supět za zády. Ježiš, jsou to děti! Dokud si neubližují, sedím, kouká, nic nedělám. A není to laxností. Je to tím, že jsem ráda, že mé dítě konečně zažívá normální mezilidskou interakci na stejné úrovni.

prostě cizí děcko odpinkni až tě nebude bavit a nazdar!