Já chápu všechny blbý pocity, který z toho máš.

Já znám z práce min. 3 případy, kdy děti po rozvodu jsou u táty, ale tam neznám podrobnosti, takže si netroufám nic k tomu podotknout.

Osobně znám 1 případ "zblázněné" matky - opravdu jsem byla ve stejném šoku jako zakladatelka, naštěstí po zásahu zúčastněného okolí (vč. mě) je situace vcelku stabilní, ačkoli partnerský vztah rodičů utrpěl značné rány, z nichž se dosud nevzpamatoval, jako rodina zůstali fungovat a malé děti jsou celkem chráněné.

Ono je totiž něco jiného, když se odcizení rodiče v klidu domluví na rozvodu, rozstěhují, dětem i sobě nechají čas na vstřebání, pak si přivedou nové partnery... a když jde o totální šok - rodič zdrhne, druhý rodič je v zoufalství neschopný to dětem vysvětlit, dítě je totálka zmatený, navíc jsou děti často svědky fakt děsivých hádek a citových výlevů (já nezapomenu, jak 4letá holčička mi vykládá, že táta má ruku v sádře, protože se poprali se strejdou xxx a táta pak praštil do zdi a rozbil dveře, a to měl strejdu xxx předtím rád) - když přitom nesmíš říct holčičce, že táta holt jednou přistihl strejdu, svého (jejich) kamaráda, s jejich maminkou a když už se to provalilo, tak teda ať ví, že to není žádná aférka, ale jejich vysněný životní partner atd.

Běžte někam, vy slavní rodičové (ať mámy či tátové), kteří si necháte totálně hormony vygumovat rozum, a pro "právo na štěstí" zapomínáte na povinnosti a odpovědnost, kterou prostě proboha máte ke svým dětem. Jak do xxx můžu být šťastná (s tím úžasným novým chlapem/kočičkou), když sakra lidi kolem mě, pro který jsem ten nejdůležitější člověk na světě, trpí?

Jistě, já to vidím optikou matky 2leťáka, který je pro mě středobod vesmíru.
Mít děti 18ti letý, taky asi cítím ohledy menší...