"A myslím si, že to je to, co mé oponenty nejvíc dráždí. Že jsem to batole někomu nechala a šla někam sama nebo jela sama na dovolenou. Syn se mnou jezdí na dovolený až od 1. třídy."
Mě je to třeba upřímně jedno, nejen u tebe, ale obecně, ať každý dělá co umí. Pokud ti to takhle vyhovovalo, tvoje věc Ale zase to fakt nepovažuju za vzor hodný následování (stran rodičovství teda) ani za aschoponost "umět si to zařídit".


"Těch šest let předtím nebyl odloženej v kojeňáku ani v děcáku, jen jsem ho s sebou netahala na místa, kde by se nudil nebo otravoval ostatní a mně tím kazil kulturní zážitek"

Zato tahle póza mi vadí a na rovinnu řeknu že i poněkud dráždí Protože to není tak, žes ho nechávala doma ze společensko-altruistických důvodů, ale žes prostě chtěla vypadnou za svým bez něj. Což není nepochopitelné, ale není třebna to balit do těch vzletných řečí.
A ačkoliv to tak nemám, tak dokážu pochopit někoho, kdo po rodičovství netoužil (a ani ho to vlatsně moc nebere a k dítěti přišel tak nějak mimochodem/náhodou), že je těžký přijmout ta různá omezení a otravné povinnosti, a i to, že se je snaží v maximální únosné míře přehrát na někoho jiného.
Ale když z toho začne dělat program, plánovitost, nebo vlastní schopnost "nezničit si život dítětem" a navíc (ze své rodičovsky dost luxusní pozice - myslím všechno to hlídání, střídavku atd. a vlastně i tu přirozenou "nezaujatost") radí a posuzuje lidi kteří děti možná plánovali, ale taky se jim ledacos možná "přihodilo" a jinak než chtěli... tak mě spíš s**e