Otázka pro všechny, kteří měli v dětství svůj vlastní pokojík, nebo ho měly jejich děti:

Zůstaly vám nebo vašim dětem po odchodu z původní rodiny v rané dospělosti k dispozici staré pokojíky, nebo se změnily na jiný účel? Pokud se účel změnil, jak jste to nesli (nebo to nesly vaše děti)?

Uvažujeme o koupi většího bydlení, a napadá mě v té souvislosti téma, nad který jsem nikdy neuvažovala. Jak to "z hnízda vyhozené" dospělé dítě nese, když mu jeho dosavadní soukromé království obsadí jiný sourozenec a pro něj už na návštěvy zůstanou jen společné části bytu, nepozve-li ho někdo ze sourozenců k sobě? Jasně, že je nesmysl mít prázdný pokoj, kde se dotyčný objeví jednou za uherský rok, a trvalí obyvatelé se mezitím budou mačkat dva v jednom pokojíčku, to rozumově uzná každý. Je to jen místnost, kus podlahy, strop a stěny okolo, ale přesto by mě zajímalo, co to udělá se srdcem - bolí to, žárlíte na nového obyvatele, je to zklamání, přichází pocit vyloučenosti? Já tuto zkušenost nemám, vlastní pokoj jsem neměla.

Líbí se nám totiž jeden byt, který je ovšem o jeden pokoj menší, než bychom potřebovali, aby měly všechny děti svůj vlastní pokoj a rodiče svoji ložnici. Takhle by musely dvě nejmladší děti být spolu, a předpokládám, že za 10 let bychom "vykopli" nejstarší dítě (ideálně do jeho vlastního malinkého startovního bytu, dá-li PB a budeme schopni ho pořídit) a jeho pokoj by dostal jeden z těch mladších, co do té doby byli spolu.