Přidat odpověď
Ráchel,
ale to je o tom, jak rodiče znají děti a jak se v té rodině přistupuje k televizi. Jak už jsem onehdá psala, u nás nemáme filmy jako něco, na co se člověk musí dodívat "aby neztratil tvář", prostě je normální, že se nám něco líbí a něco ne, a když se nelíbí, odcházíme. Dělám to tak i já ve třiceti (nekoukám na horory, nekoukám na krváky, u nechutných scén v čemkoli klidně řeknu, že se mi to nelíbí a dívat se na to nebudu), a troufnu si tedy po zkušenostech říct, že ani syn necítí nutkání se na film podívat, i kdyby se toho bál. Není to zakázaný ovoce, není to svatej grál. Je to jen film.
Naše dítě nemá "trénink ve strachování se", nikdy jsme ho neděsili bubákama (takže bubák je pro něj nepředstavuje zosobnění něčeho strašného, ve své zvědavosti si vytvořil o bubákovi pozitivní představy), nestrašili jsme ho čertama, ježibabama ani podobnýma věcma. Dosud vždycky cítil naplno blízkou náruč rodičů a nedostal se do situace, kde by se cítil sám, opuštěný, vyděšený.
Předchozí